3. ledna, krátce po půl deváté ranní, se po počátečních zmatcích rozjel z teplického nádraží vláček do Českého středohoří a v něm skupinka odvážných a nelenivých skautů a skautek z našeho střediska. Celkem nás bylo sedm  - Štěpánka, Korálek, Ondra, Míša, Uhlík, Žužu a Gábina. Vláček nás vyvezl z města, provezl tunelem a dovezl až na zastávku v Bořislavi. Z Bořislavi pak začalo první stoupání do kopců, do vesničky pod královnou Českého středohoří, tedy do Bílky. Cestu jsme si zpestřili lovem turistických značek a v Bílce na návsi jsme po sobě zanechali dva obrázky zimní krajiny. Pak jsme se vydali přes pole a louky na další cestu. V čerstvě zasněžené krajině jsme mohli vidět stopy nejen psí, ale také zajíce, bažanta, srnky i kance. Překonali jsme nebezpečnou silnici, zahráli si několik her, až jsme došli na úpatí hory, ke které jsme se celou cestu přibližovali. Zdála se vysoká a tiše dávala najevo, že na její vrchol nebude snadná cesta. Poté, co jsme se vyptali na cestu, začalo stoupání. Nejprve krásnou a širokou lesní cestou, která se stáčela kolem kopce. Na čele výpravy nejstatečněji šlapala nejmladší účastnice Šťěpánka. Asi v polovině kopce však přišel čas širokou cestu opustit, vydat se po rozbité stezce hlouběji do lesa a vzhůru do kopce. Stezka se pomalu ztrácela, přibývalo kamení, kolem nás se rozléhalo zimní ticho. Bylo třeba pečlivě odměřovat čas, aby nám neujel vlak zpátky do města. Cestou necestou jsme stoupali vzhůru, až těsně pod vrcholem jsme našli pěšinu jako pro kamzíky, kterou už před námi vyšlapali rychlejší turisté. Ta nás vyvedla až na vrchol.

       Nahoře jsme byli odměněni pocitem vítězství a výhledem do krajiny, avšak čekala nás ještě cesta zpátky dolů. Bylo třeba postupovat opatrně, avšak přesto se sem tam někdo kutálo a na nádraží v Radejčíně jsme ještě měli čas si posedět a dojíst svačiny. Pak už pro nás přijel vláček a odvezl nás znavené a klimbající do Teplic.

2. listopadu v 8:30 se ti odvážnější z řad našeho skautstva sešli v poměrně hojném počtu šestnácti osob na Benešově náměstí, odkud se odjíždělo autobusem k Tereziným lázním do Dubí. Tam byl totiž start našeho výletu. Hned zkraje jsme se rozhodli svěřit mapu skautkám, aby se trochu potrénovaly v orientaci - panická hrůza která se jim při sdělení té informace objevila v očích měla, jak se později ukázalo, své opodstatnění Naštěstí s námi byl i jeden nový přírůstek dívčího oddílu - Kamča, která má jistou praxi v orientačním běhu, takže se naše cesta nakonec ubírala správným směrem - tedy do kopce

Cestou jsme udělali malou přestávku s hrou na schovku. Při hře se ukázalo, že řada dětí sází zřejmě na svou dřevnatost a skrývání za stromy považuje za zbytečnou námahu Po pár kolech jsme pokračovali dále na Vlčí kámen, kde jsme dali malou, vydatnou svačinku a pokochali se pohledem na Krušné hory (a snad i část Středohoří). A pak už hurá přes Mikulov na Bouřňák. Protože součástí výpravy byli i drsní hoši jako Bidlo, Martin a Piškot, vzali jsme to nahoru zkratkou po sjezdovce - což je teda vážně dost sešup V horních polohách už se objevovaly první známky zimy - sněhové ostrůvky, a také poslední známky léta - fialové borůvky. Po dosažení vytýčeného cíle jsme poobědvali a zahráli si týmové pexeso s lehkým během. Zvítězili ti lepší a potom už nezbývalo, než se doklouzat zpátky do Mikulova a nasednout na autobus do Teplic.

A to je konec!  

Ahojky!
Tady ten víkend jsme si užili po všech stránkách.
Jeli jsme totiž do Rumburku. Tuto akci pořádal super dívčí oddíl Ála Chaos.
Byli jsme ubytovaní na Faře na náměstí sv. Bartoloměje.
Jako program byly různé zkoušky např.: spolupráce ….tj., že se vyzkoušela spolupráce 2 skupin (malých skautek – velkých skautek) na začátku víkendu a na konci, tím se prokázalo, v čem jsme se zlepšili.
V sobotu jsme šli na výpravu…, tedy na Vlčí horu a cestou se vyblbli na slaměných ovečkách, udělali pár fotek a šli dál, cestou jsme hráli poznávací hru, že každý měl někoho jméno, které jsme si vytáhli a měli za celou výpravu o něm zjistit, co se dalo, ale tak, aby nikdo nezjistil, kdo koho měl, a cestou jsme vyráběli z přírodních materiálů přívěšek na krk.Nakonec se všichni z výpravy vrátily. A v neděli se udělal test spolupráce (už zmíněné), dostali se nové nováčkovské, stezky, šátky, nášivky ke stezkám. Jídlo za celý krásný víkend bylo samozřejmě moc dobré.
Účastníci: Kopřiva,Gábina,Ála,Terka,Káťa
Andys,Šárka(Špunt),Šneček,Jiřka,Ještěrka,Babu,Světýlko,Kytka
 

Ve dnech 1.-5. srpna léta páně 2008 se skupinka suchozemských krys (Katoušek, Zoo, Bidlo, Lukáš, externistka Monika a Terka) vydala na sjíždění dravé řeky Otavy. Vzhledem k nízkému stavu vody se původní plán musel trochu poupravit a dravý úsek od Čeňkovy pily do Sušice jsme bohužel museli vynechat. Začali jsme tedy v Sušici, kam jsme se dopravili už v předvečer 1. srpna (čili ve čtvrtek 31. srpna). Cílovou stanicí byl pro nás Písek, což znamená cca 60 km vodní čarou. Poměrně nízká kilometráž nás donutila ke snížení denní dávky kilometrů na 12, což je sice dost málo, ale vzhledem k tomu, že jsme během plavby překřtili Otava Wild River na Otava Lake (neboli Loch Otava), ukázalo se i oněch 12 kilometrů jako dostačujících. Cestou jsme míjeli rozličné turisticky zajímavé lokality - naše bývalé žichovické tábořiště, zříceninu hradu Rabí (kde nekteří z nás absolvovali tradiční prohlídku a já jsem se společně se Zoem a Katouškem zúčastnila přednášky o včelaření a zjistila jsem, že chci být včelařem , no a taky jsem si vyzkoušela vyrobit palačinku ve francouzském stylu pomocí toho dřevěného roztírátka, prostě super ), Strakonický hrad, kde zrovna probíhalo Rumpálování (takže vstup do muzea a do věže Rumpál byl zdarma), zříceninu hradu Prácheň, Horažďovice... Nutno dodat, že krajina kolem Otavy taky stojí za to.

Do Písku jsme dojeli podle plánu, opálili jsme se, zaplavali jsme si, vyřádili jsme se na jezech, zahráli si Bang a Citadelu, nechyběly ani buřtíky, zpívaní u ohně s kytarou a večerní usínání za hukotu jezu... prostě voda jak má být

Tak ahooooj